Harpie a jejich zpráva, 100 x 70, asambláž.
…docházím k nádraží, po cestě potkám kulhajícího holuba….nebuď smutná říká kdosi od barovýho stolku…..bernardýn, kterýho na odiv vystavila tlustá bába při 40°C sotva lapá po dechu a kolemjdoucí za to platí…je mi zle…děsný parno sotva se nadechuju…rozpálenej beton všude kolem, spoluobčané z uuukrajiny ubytovaní ve stanech se trousí přes přechod jako semena z vyschlé makovice a já hledám místo, kde počkám na bus. Už z dálky na mě volá můj oblíbený platan….chci se opřít o tělo stomu a všimnu si kolonie mravenčí, táhne se přes celej kmen a její členové jsou značně zaměstnání taháním různýho smetí…uhnu proto stranou a sdílím plac s plošticí a dalšími hmyzáky, cítím opravdovou sounáležitost než dojede autobus…..…
…..před nástupem si všimnu, jak mě obhlíží cosi s hadrem na hlavě a srolovaným kobercem pod paží a je mi zase zle……z okna autobusu pak pozoruju západ slunce na obloze, až nestydatě oranžový, skoro jako mandarinka…vybaví se mi marmeládový nebe z Lucy in the sky with diamonds od Beatles a je mi zase dobře…………na obloze se honí mraky, který začnou dostávat zajímavý obrysy, najednou je to pták s rybím ocasem a dračí hlavou, který míří do západu….když v tom mě z pozorování vytrhne děsněj jekot našich méně přizpůsobivých občanů, tedy jejich potomstva, tento se pak stane stabilním až do konce cesty…..když se vrátím k obloze už tam není jeden tvor, ale jsou tři a všichni jsou stejní, jsou to harpie a jedna z nich má v hubě hlavu hada, čerstvě zardoušenýho, jeho korálkově černý očka ještě nevyhasla, ale už je KONEC….zvláštní….pak to odpluje a já chvíli pozoruji spolucestující, ale je to nuda, samej mobil a sluchátka……kouknu zase na oblohu a tam…děláš si už prdel…je jin-jangovej symbol i s těma tečkama…je už z pozadí roztrhávanej prázdnou oblohou, kde ještě před chvílí svítilo slunce, který tam stále svítí, ale já už ho nemůžu vidět, jelikož se zdá, že zmizelo za obzorem… JE tam, ale stále, zatímco ten symbol spojení duality v jedno byl taky jenom myšlenka, která odplula, protože všechny myšlenky jen odplujou, ale obloha je stálá a slunce to tam svítí ať jsou mraky bez tvarů a nebo s obrazama……..
….to děcko mě fakt ale sere, huláká na celej bus, je mi líto řidiče, je to od pohledu pohodovej chlap, ten minule je seřval a pohrozil, že vyhodí z autobusu a byl klid, tenhle ale je pohodář, a tak na to kašle…
…odletím si zpátky v čase, sedím v parku na lavičce a cítím bolest, pak mi ale dojde proč? Vždyť to, že někoho máš ráda a on tebe ne nic neznamená, to že máš skutečně ráda zůstává, když je to pravda a jestli je to opětovaný, to přece není důležitý, ten stav taky JE, nač ho potvrdit přijetím toho druhého? měj si ráda koho a co chceš, to ti nikdo nemůže vzít...moc se mi uleví a obloha je víc modrá a slunce jasnější…o pár metrů dál sedí kluk, znám ho, je to místní feťák zná ho vlastně celý město…otočím se na něho a on jak tak zírá do oblohy řekne: “To je ale krásně, to snad dělám já…..“
….měl pravdu ten kluk, dnes to vím, neb sama tvořím…. akorát k tomu nepotřebuju sekundární prostředky (u těch je problém ten, že kdo je bere a není připraven, tak odpadne ještě před dozráním a poškodí se navždy, a to je bohužel velká většina)……vše kolem je vlastně komunikace se sama sebou, jde jen o to, jak intenzivně je bytost, jíž se to týká ve ztotožnění sama sebe, pak vše je živé a mluví, rodí, tvoří na obloze, na zemi a na vodě, na stromu a na stěně, na skále i na člověku, ten všeobecně je dobrej odrazovej materiál, jelikož ze všech stvoření zde na této planetě je si sebe nejmíň vědom, tak se na něm skvěle zrcadlí coko-li a on to většinou ani netucha, pak bere za své….. řekla jedna z těch harpií…..
